Tibetská doga - Do-khyi - Tibetan mastiff

Wangdak Strážce z Tibetu


Náš život se psem:

Jak jsme potkali tibetskou dogu Jak jsme potkali Wanga Jak jsme nenechali Wanga vydechnout Rýzmburský voříšek Jak jsme jeli na první výstavu Jak jsme začali jezdit na výstavy Jak jsme zastaviili vlak

Jak jsme potkali tibetskou dogu

Vždycky jsem chtěl psa. Moje žena Marcela (doufám) taky. Oba jsme začali svou životní pouť v rodinných domech. Já ve městě, Marcela na horách. Oba jsme většinu života prožili v paneláku. Před lety jsem zdědil zahradu na kraji města, sousedící s lesem. Pak jsem potkal Marcelu. Po několika letech života v provizoriu jsme se rozhodli, že si postavíme dům, když máme kde. V roce 2006 jsme konečně začali stavět a zároveň přemýšlet o tom, že kromě dětí, které jsme si pořídili každý zvlášť už dříve, budeme chtít mít doma i psa.

Tak jsme začali v teoretické rovině přemýšlet, jakouže to rasu si pořídíme. První kritérium bylo jasné - chceme velkého psa, který bude venku hlídat. Druhé kritérium bylo také jasné - nechceme klasické služební (vlčák, ovčák, ..) ani bojové (pitbul, bulteriér, ...) plemeno, protože nemáme žádné zkušenosti s výcvikem a výchovou, a tudíž nechceme psovi ani jeho prostřednictvím nikomu jinému ublížit. Nic jsme nehledali, vycházeli jsme z toho, co známe, takže padla volba na retrívra nebo novofoundlanďáka. Vodu máme pod barákem, zahradu velikou a pohyb také milujeme, takže nám to přišlo jako dobrá volba. Postupem času však přicházely pochybnosti: co když bude ošklivě, velká zima, atd., kdo s ním půjde ven. Navíc děti se na tyto povinnosti vůbec netvářili. Tak jsme tuto otázku odložili až na dobu kdy dostavíme (což tak trochu trvá dodnes).

A pak to přišlo. Mám sestřenice, bydlí ve Varšavě a občas k nám jezdí. Tak se stalo i na jaře roku 2007. Přijela, že chce dceři koupit v Čechách psa. Dcera chtěla vlčáka, sestřenice ne. Tak sestřenice strávila celou noc na internetu a ráno slavnostně prohlásila, že už ví co - prý tibetskou dogu, že je to skvělý pes. Nikdo z nás o ní nikdy neslyšel. Hned nám taky ukázala chovatelskou stanici, kde je ještě nabízeli (přece jen byl už konec dubna), a že tam musíme jet. No moc nadšený jsem zrovna nebyl, znamenalo to strávit celý den v autě. Zavolali jsme chovateli, jestli můžeme přijet (já navíc skouknul něco o tibeťácích - docela mě toto plemeno zaujalo) a vyrazili jsme. Když jsme dojeli na místo byla z toho láska na víc než první pohled. Přišlo nás přivítat šest krásných chundelatých medvídků, dva černí, dva zlatí a dva světlounce modří. Jeden se mi začal motat mezi nohama a já v tu chvíli měl jasno. Sestřenka ještě hvíli váhala, jestli má jednoho koupit, ale nakonec jsme dali dohromady veškerou hotovost, umluvili jsme chovatele, aby nám jednoho pejska prodal - měl je všechny zamluvené - a vyrazili k domovu i s malinkým rošťákem, který celou cestu strávil kdekoliv na mém těle. Cestou jsme se stavili u sestry, pochlubit se co si sestřenka veze domů a za mou ženou aby viděla jakého budeme mít jednou psa.

Tato epizoda měla ještě jednu dohru. Ačkoli sestra se švagrem nikdy psa nechtěli, týden nato si přivezli brášku a jejich známí sestřičku. Jenom my jsme museli ještě nějaký čas počkat.



Jak jsme potkali Wanga a Staškovi (anebo obráceně)
Wang a bráškové

Tak jsem se zbláznil do tibeťáků, a postupně i celou rodinu. Začal jsem shánět další informace o tomto plemeni a seznamoval s nimi Marcelu. Ta byla zpočátku odměřená, že dosud nebydlíme, že máme jiné starosti. Ale tibeťáci ji začali postupně čím dál víc zajímat. Jednak se ji líbil mrňous, kterého si odvezla sestřenka, jednak občas viděla Akyho u sestry, jak a v co roste. Aky a vidina, že nebudou muset každý den běhat se psem, přesvědčil i naše odměřené děti, hlavně syna, který byl zásadně proti jakémukoliv psovi (dneska, kdyby se alespoň na chvilku nenatáhnul k Wangovi na zem, tak snad neusne). Nakonec se rodinná rada usnesla, že si pořídíme modrou holčičku. Holčičku proto, že nemáme zkušenosti a feny bývají přece jen věrnější a oddanější a modrou proto, že nás tato barva zaujala jako ne moc častá. Jedinou podmínku jsem dostal, že musíme nejdříve dostavět. A tehdy začala má diverzní a psychologická činnost.

Sice jsem plně chápal argumenty mé ženy, ale touha byla silnější. A tak jsem začal sledovat inzeráty s nabídkami stěňat a postupně se seznamoval se stránkami našich chovatelských stanic. Již nevím proč - jestli byli jediní, koho jsem našel s modrými štěňátky nebo se mi prostě líbili jejich stránky - ale oslovil jsem manžele Staškovy z chovatelské stanice Strážce z Tibetu. Jednou v lednu 2008 jsem jel s manželkou do Prahy a tak jsem si tajně domluvil návštěvu v Choťovicích. Manželce jsem se přiznal, až když jsme sjížděli z hlavní cesty, že se ještě jedeme podívat na štěňátka. Hned jsem to schytal, že žádné kupovat nebudeme. Po několika velmi příjemně strávených hodinách s naprosto fascinujícím povídáním o tibetských dogách, a také hromadou štěňat se Marcela téměř rozhodla, že odjedeme s pejskem. K mé smůle, byli k mání pouze pejsci a my chtěli fenečku. Navíc v příštím roce Staškovi modrou barvu nepředpokládali. S tím jsme se s milými hostiteli rozloučili. Marcela mi pak řekla, že je to dobře, že psa nemáme kam dát, ale kdyby byl tak jsme si ho vezli domů. Byla to láska na první a druhý pohled.

Přešel rok, dům se nám nepodařilo dostavět, ale mě to nedalo a jen tak jsem koukl na stránky Staškových. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam na fotkách viděl hromadu modrých kuliček. Ještě jsem si to mejlem ověřil, seznámil zbytek rodiny s nastalým stavem a vyrazili jsme na další přátelskou návštěvu do Choťovic. Tentokrát s námi jela i dcera, syna to nějak nebralo. Opět jsme strávili několik hodin povídáním a tak pan Stašek přinesl tři modré pejsky, ať se na ně podíváme. To proto, že jsme během roku přehodnotili pohlaví našeho budoucího přírustku. Nám s dcerou se líbil ten úplně vlevo, Marcela se zakoukala do toho uprostřed. I když jsme se jeli jen tak podívat, lakonická poznámka pana Staška, že můžeme mít, kterého budeme chtít, rozhodla, že tentokrát odjedeme již s pejskem, i když ještě emáme kde bydlet. S dcerou jsme manželku přehlasovali, a tak se naším novým členem stal Wang. Museli jsme však ještě několik týdnů počkat, než bude Wang schopen transportu. Doma jsem musel slíbit, že do konce roku budeme bydlet. Taky jsme na to museli připravit rodiče, u kterých jsme bydleli.

31.leden 2009 se stal přelomovým v našem dosavadním životě, protože jsme si přivezli našeho prvního psa. A nemuselo zůstat u jednoho. Kdybychom již bydleli, Marcela by si přibrala ještě Wangova dvojníka, jenže v černém.

A jak to viděl Wang:

Měsíc po tom co jsem přišel na svět přijeli k mý lidský smečce nějaký lidi. Lidskej páníček mě a mý brášky vzal a začal nás ukazovat těm lidem jak na tržnici. Ale pak nás zase všecky vodnes, tak sme nevěděli co se děje. Jenže pak ty cizí lidi přijeli zase, fotili si mě, někdy i bráchy a ségry, a ten chlap si mě bral do náručí. Ne, že by mě tam nebylo dobře, ale zase vodjeli. Pak přijeli ještě jednou, můj lidskej páníček mě normílně sebral od mámy a sourozenců - to nikomu ještě neudělal - strčil mě do nějaký krabice s dekou a dal mě těm cizejm lidem. Asi to budou noví páníčkové. Ty se mnou vlezly do nějaký velký plechový krabice a ta se rozjela pryč. No nechtěl jsem se stresovat, tak jsem radši usnul. Cestou jsme se ještě stavili za nějakým mým velkým bráchou a lidským štěnětem. Pak už jsme dojeli do mýho novýho domova, no uvidíme. Asi se mě bude stejskat po bráchách a ségrách.



Jak jsme nenechali Wanga vydechnout
Wang jede domů

Tak jsme večer s mezipřistáním u sestry přijeli domů. Poučeni od Stašků, že máme pejska nechat vydechnout, týden ho nechat zvykat na nové prostředí a pak ho postupně zasvěcovat do okolí a obojku, jsme vzali obojek, nasadili ho Wangovi, vzali vodítko a vyrazili na návštěvu k druhé babičce. Na to, že babička bydlí asi 400m - z toho tak 300 jsme Wanga nesli, jsme nešli zrovna rychle - asi tři čtvrtě hodiny. Ačkoli babička psy zrovna nemusí, Wanga vzala na milost, vyfasoval svůj ručník, na kterém měl ležet a misky na vodu a žrádlo. I Wang to celkem pochopil, protože na ručník se zrovna natáhl. Chvíli jsme poklábosili a pak vyrazili k novému domovu. To už kupodivu nebyl vůbec žádný problém. Cesta utekla velmi rychle a Wang stačil téměř všude zanechat vzkaz místním, že budou mít konkurenci. Vzhledem k tomu, že u rodičů nemohl chodit na zahrádku ani zůstávat sám, hned druhý den jsme začali chodit na procházky, takže na obojek si zvykl nejrychleji jak to šlo a procházky vyloženě začal zbožňovat a dodnes se nám nestalo, že by se někdy "šprajcnul", ať už byla vycházka jakkoliv dlouhá. Vzhledem k tomu, že jsem si ho musel zpočátku brát do práce (naštěstí to šlo) a později ho vozit na stavbu, což trvalo téměř rok, naučil se perfektně jezdit v autě, takže dnes s ním můžeme jet kamkoliv. Nechápeme proto, že někomu se tibeťák zastaví uprostřed cesty a dokud si to nerozmyslí tak nikam nejde nebo striktně odmítá nastoupit do auta, a když už tak to psychicky nezvládne. Asi jsme toho našeho totálně zblbli. Má to ovšem i trochu nevýhody. Jakmile nastartujeme auto, Wang automaticky nastupuje a nenechá si vysvětlit, že jedeme pouze na nákup. Také celkem s železnou pravidelností, když se vracíme domů z práce, si běží pro vodítko a obojek a vehementně nám ho strká do ruky. A to má k dispozici obrovskou zahradu.

A jak to viděl Wang:

Ty moji noví páníčkové se asi zbláznili. Ani mi pořádně neukázali, kde teď budu bydlet a už mi nasadili něco koženýho na krk a připnuli k tomu nějakej řemen a chtěli abych zrovna někam mašíroval. To zrovna. Tak mě museli nosit. Ale zpátky to bylo stejnou cestou tak jsem mazal abych už byl konečně v tom novým doma.



Jak jsme se chystali na první výstavu aneb Rýzmburský voříšek
Wang

Nikdy jsme nechtěli jezdit na výstavy, chtěli jsme psa na hlídání. Ale .... Staškovi nám říkali, že je to škoda, že bychom to měli alespoň zkusit. Nasát atmosféru, poznat nové lidi a tak. Tak jsme si řekli, že když se v květnu konají dvě výstavy po sobě, uděláme si cestovní víkend. Jenže jak to na takové výstavě chodí? Nikdy jsme na žádné nebyli. A taky jsme nevěděli co to udělá s Wangem, když se ocitne ve společnosti tolika psů, i když je to tvor veskrze hravý. A tak se nám hodilo, že týden předtím se nedaleko od nás koná vyhlášená výstava "pouličních plemen" Rýzmburský voříšek. I vydali jsme se zjistit co to s námi všemi udělá.

Už příjezd vypadal zajímavě. Z parkoviště na výstaviště korzovaly spousty psů a Wang se se všemi chtěl kamarádit, takže ten kousek jsme šli asi čtvrt hodiny. Ale pozitivní bylo zjištění, že asi máme bezkonfliktního psa, takže snad nedojde k žádným rvačkám. Jak jsme se mýlili. Navíc u vstupu nás doslova umluvili, ať se zúčastníme jako vystavovatelé, že nic nevadí, že jsme "papíroví". Je pravda, že čistých plemen tam bylo docela dost.

Našli jsme si tedy místo u kruhu a začali jsme zjišťovat jak probíhá výstava aktivního účastníka a ne jen diváka. Psi byli rozděleni podle velikosti a nás zařadili mezi velké. Ne že by tibeťák nebyl velký pes, ale půlroční štěně vedle dospělého bernardýna vypadalo docela komicky. No co byli jsme mezi velkými nejmenší. Dcera se chopila úlohy vodiče a vvyrazila do kruhu. Zde jsme objevili další povahový rys našeho Wanga. Dokud byl poslední a všichni psi kráčeli před ním bylo vše v pořádku. Docela chápal že má chodit dokola a hrdě si nesl vztyčený ocas. V okamžiku, kdy se kruh uzavřel, nastal problém. Milý Wang stáhl ocas, přestal jít a neustále se ohlížel. No já se mu nedivil, když za ním šel bernardýn. Do finále jsme nepostoupili, dcera to obrečela, ale když jsme ji vysvětlili, že musí vyhrát hlavně psi z útulků, tak se s tím smířila.

Tak jsme slavně odvystavovali a mohli se věnovat sledování dalšího dění. Wang si spokojeně lehl a také sledoval cvrkot. Jen nás neustále někdo oslovoval, co že to máme za krásného medvídka. A pak nám Wang předvedl, že je oprávněným nositelem svého jména (v tibetštině Wangdak znamená ochránce). Vedle nás ležel takový malý voříšek akorát do ruky, když po něm vystartoval docela velký pes, který šel v kruhu. Bylo to docela drsné, vypadalo to, že to malý nepřežije. V tom náš ochránce vystartoval po tom útočníkovi takovým způsobem, jakým nikdy předtím a ani nikdy potom. Pes leknutím mrňouse pustil a děti vodiči ho konečně odtáhly pryč. Kdykoliv však šel v kruhu kolem, Wang se výhružně stavěl a ňafal, až donutil milého pesana chodit ve větší vzdálenosti.

Zbytek výstavy proběhl již v poklidu, až na závěr přišel další šok. Nakonec výstavy se vyhlašoval nejhezčí pes výstavy podle hlasování diváků "Miss pes" a k našemu obrovskému údivu pan Srstka oznámil jméno našeho Wanga. Dcera byla celá nadšená a Wang získal na své prní, i když neoficiální, výstavě první pohár. A tak jsme odjížděli s velkým očekávání, co bude za týden.

A jak to viděl Wang:

Zase jsme jeli někam na výlet. Ale bylo to žůžo, tolik psích kamarádů jsem ještě neviděl. Jenom páníček mě pořád tahal pryč a nechtěl abych si hrál. Pak se mnou chodila malá panička pořád dokola a okukovali nás nějaký lidi. Navíc za mnou šel takovej velikej pes, tak sem z toho neměl dobrej pocit a radši se pořád ohlížel, jestli je všechno OK. Pak sem si myslel, že už budu jenom odpočívat, ale musel sem se zastat takovýho mrňouse, protože si na něj dovoloval nějakej velkej pes, a to se nedělá. Nakonec začali volat mý jméno a malá panička mě zase táhla do toho kruhu, kde mě všichni okukovali. Ale šli jsme jenom doprostřed, a tam nám takovej tlustej pán, kterej tam byl pořád, dal nějaký věci a panička měla hroznou radost. Asi jsme něco vyhráli, jsem prostě dobrej.



Jak jsme jeli na první výstavu
Wang

Tak nastal den D a naše první oficiální vlastně dvojvýstava. Abychom se nebáli, přihlásili jsme rovněž sestru s Akym a sestřenici s Deckem, takže celou naši tibeťáckou rodinu. Neznalí téměř ničeho, naložili jsme Wanga, děti a pár drobností a vyrazili směr Mladá Boleslav. V závěsu za námi jela na svou rovněž první výstavu sestřenka, která dorazila až z Varšavy. Se sestrou jsme se měli sejít až na místě, ta už nějaké zkušenosti měla, ale samozřejmě přijela až na poslední chvíli, takže nám moc nepomohla.

Vstupní náležitosti jsme v pohodě zvládli, ale pak už jen zírali. Všude hromada psů a výstavních kruhů. Co teď? Dobří lidé nám poradili, že si máme vyzvednout výstavní katalog a tam už se dočteme kam máme jít. Místo jsme nakonec našli a zírali znova. Všichni měli židličky, klece nebo alespoň kolíky na přivázání psů. No co, nebudeme to pro jednou řešit, stejně jsme tam poprvé a naposled. Naštěstí za chvíli přijeli Staškovi, takže nám řekli co dělat dál, kam si jít pro číslo a co vůbec dělat v kruhu, protože jsme samozřejmě šli jako první, takže nebylo co okoukat. Rodinná rada se rozhodla, že s Wangem půjde taťka, že ostatní ze sebe nebudou dělat blbce.

Tak jsem si hrdinně přilepil číslo a vyrazil do kruhu. Tady se nám potvrdilo, že je dobře, že Wang je téměř poslední v abecedě. Dokud za sebou nikoho neměl, tak si spokojeně běhal dokola, ale jakmile se kruh uzavřel bylo po běhání. Stáhl ocas a jen se ohlížel. Prostě nikoho za sebou nesnesl. Kdyby byl první tak se snad ani nerozběhl. Taky bylo ddobé, že jsem měl alespoň trochu času okouknout co ostatní dělají u rozhodčího. Nakonec to nedopadlo špatně, poslední jsme nebyli, byli jsme nadějní a skončili čtvrtí. Takže jsme se plni očekávání docela začali těšit na druhou výstavu.

Pak už jsme jen sledovali, jak odvystavovali oba bráchové a plni dojmů další klání už příliš nesledovali. Proč taky, když ještě jedna výstava zítra a stejně končíme. Ale ještě jednu zkušenost jsme udělali. A ne zrovna moc příjemnou. Zjistili jsme, že opravdu není moc dobré krmit psy, když jsou u sebe, i když jsou to bráchové. Švára jim začal dávat pamlsky a protože si Decek asi myslel, že má míň, pěkně se do sebe s Akym pustili. Obešlo se to tentokrát naštěstí bez zranění, ale bráchové si v sobě vzájemnou nevaživost uchovali na delší dobu, protože druhý den, když jsme se u sestry stavovali v Bydžově, si kluci nemohli přijít na jméno a museli být neustále na vodítku.

Po výstavě jsme se se sestřenkou přesunuli do Mělníka (sestra se druhém výstavy nazúčastnila), kde jsme přespali a ráno vyrazili do Kladna. Trochu jsme měli strach co naši psi, ale naše štěně bylo pro Decka nezajímavé. V Kladně, znalí již základních věcí, jsme odvystavovali již v poklidu. Výsledek nás vrátil z výšin opět na zem, Wang byl nadějný a bez umístění. Tak jsme si řekli, že jako zkušenost to stačí. Jenže .....

A jak to viděl Wang:

Ráno mě naložili do auta. Hurá zase jedem na výlet. Hezky sem sledoval cestu (to dělám pořád), co kdybysme se ztratili. Pak sme přijeli někam, kde zas byla hromada psích kámošů, ale zas mě nenechali si s nima hrát. Aspoň, že přijel velkej brácha Aky. S ním si hrát můžu. Pak mě zase vodili dokola a předváděli před lidma. Ach jo, asi to bude častejc. Když se pak Aky se svým bráchou začli hádat kvůli žrádlu, tak sem si jich radši moc nevšímal, abych jednu nekoupil. Ale budu si to pamatovat do budoucna!!!!! Co je tvoje to je moje, ale co je moje do toho ti nic není. Tím se budu řídit. Pak sme zase někam jeli a tam sme spali. Ne že bych spal poprvé někde jinde, ale trochu sem hlídal. Pes nikdy neví. Nakonec, všichni spali v posteli kolem mě a já na zemi, jsem si skočil k mladý paničce do postele a tam sem se krásně prospal. Pak sme zase někam jeli, zas mě předváděli, ale nakonec sme jeli za velkým bráchou a tam to bylo žůžo. I když brácha musel bejt pořád přivázanej, protože si s Deckem pořád dovysvětlovávali ten včerejšek.



Jak jsme začali jezdit na výstavy
Wang

Jak jsem již psal, nikdy jsme nechtěli jezdit na výstavy. Nakonec jsme na dvě jeli a mysleli, že je to vše. Jenže .... Když jsme byli na výstavách, všem se Wang velmi líbil a každý si ho fotil. Když jsme byli u Stašků na návštěvě, tak nás přesvědčovali, jak Wang krásně chodí a předváddí se (předvádět se - to by mu šlo, ale zjevně měli na mysli jiné předvádění), a že bychom ho měli uchovnit. Když jsem zjistil proč lidé na výstavy jezdí a co je potřeba k uchovnění, začal jsem o tom přemýšlet. A tak jsem rodinu přesvědčil, abychom ještě jednou jeli. Vyrazili jsme na Mezinárodní výstavu do Boleslavi a znovu nedopadli nejhůř. Wang opět skončil na čtvrtém místě. Tím ovšem pro nás výstavní rok 2008 skončil, ale již jsem začal spřádat plány co v roce 2009. Dohodli jsme se, že zkusíme Wanga uchovnit, a že bychom občas na nějakou výstavu jeli, ale až absolvujeme vyšetření kyčlí, co kdyby dopadlo špatně. Ale protože KTD uspořádal klubovku v Heřmanově Městci, kam to nemáme zas tak daleko, jeli jsme již tam. A Wang byl znovu výborný. Dysplazie dopadla výborně a tak jsme se přihlásili na klubovku od KCHMPP, abychom splnili výstaní požadavky pro bonitaci. A světe div se Wang ve své třídě vyhrál. To už i manželku přesvědčilo, že by to mohlo mít smysl. A když i bonitace dopadla úspěšně, přihlásil jsem Wanga na pár dalších výstav, že uvidíme. A viděli jsme. Wang byl pokaždé na bedně, ještě jednou vyhrál a dvakrát byl druhý. A kdyby se tak "nepředváděl", mohlo to být možná i lepší.

Jeho předvádění se nás místy dohánělo k zoufalstí, takže jsmne začali uvažovat, že toho necháme, protože z něj nikdy nebude opradový výstavní pes. I když jsem mezitím nastudoval veškeré podmínky k udělování titulů a chtěli jsme na nějaký dosáhnout. Tak jsem zblbnul. Přesto jsem ho v lednu ještě jednou přihlásil na výstavu a tam se cosi stalo. Z Wanga se stal poslušný a vzorný pes. Přestalo ho zajímat okolí a plně se věnoval vystavování. Takže opět změnil můj pohled na výstavy a dopřejeme mu možnost o nějaký ten titul bojovat.

Jinak Staškovi měli pravdu, poznali jsme spoustu nových příjemných lidí, s kterými se vždy rádi uvidíme. A ty zážitky s Wangem by nám taky chyběli.



Jak jsme zastavili vlak
Dnes je: 18.12.2018

Copyright © Tomáš Andres 2010 - 2018